Jeseníky - oficiální stránky informačního centra Jesenicka

Mladý horník byl překvapen jeho nabídkou. Právě v té době se všichni domáhali větší mzdy, protože nevytěžili z hory tolik co dříve. Voda jim často zničila započaté dílo. Jenom on měl to štěstí, že zlatá žíla, na kterou narazil, byla mocná a bohatá. „Dobrá, přijímám! Tu je má ruka. Znám ten vrch a nebojím se do něj zavést novou štolu. Ale bude třeba najmout lidi, koupit další náčiní." Dohodli se i na tom. Správce věděl, komu svěřit takovou odpovědnou práci, a těšil se, že také páni ho za to pochválí.

Když otevírali novou štolu, přijel se tam podívat i se svojí dcerou. Na koních se dostali až k otvírce. Tomáš je přišel pozdravit a byl překvapen krásnou pannou. Hodně o ní slyšel, ale nyní ji viděl poprvé. Byla oblečená v hedvábném sametu a ozdobena zlatými šperky. Zpod závoje jí padaly světlé pletence vlasů. Pohlédl ji do tváře a spatřil zelenomodré oči, které si ho přísně prohlížely. Ale nezalekl se a dvorně se poklonil. „Vzácná panno, buď vítána! Doufám, žes nám přinesla štěstí a že dílo, které dnes otvíráme, přinese hodně užitku. Rád bych ti udělal radost, ale nevím jak. Každé tvé přání se pokusím splnit. Jen řekni, co si přeješ ze všeho nejvíce."

Správce ho zaslechl a dal se do smíchu. „Před mou dcerou se měj na pozoru! Když si jednou něco umíní, od toho nikdy neustoupí. Sám jsem zvědav, co si bude přát." Krásná panna se ani jednou neusmála. Maličko pozvedla obočí, jak usilovně přemýšlela, a potom řekla: „Chci takový kus zlata, jako je tvá hlava. Když mi jej přineseš, pane Tomáši, získáš mou přízeň." Mládenec se rozpačitě usmál. Tak veliký kus zlata ještě nikdy neviděl. Snad mu ale náhoda pomůže. „Nevím, jestli se i to podaří, krásná panno! Ale až jej najdu, přijdu za tvým otcem a požádám ho, aby mi tě dal za ženu." „Jsi smělý Tomáši!" řekl správce. „Ale líbí se mi tvá odvaha. Najdi zlato a potom se spolu domluvíme." Panna na něj už ani nepohlédla. Netrpělivě čekala na otce, až se s Tomášem domluví, a hleděla si svého koně. Chlapi na ní mohli oči nechat, všem se líbila.

Zpočátku se práce na nové štole dařila, později však narazili na samou hlušinu. Tomáš byl nešťastný, protože štolu musel vést určeným směrem a měl malou naději, že potěší pyšnou Salomenu. Celý nešťastný zašel do městského šenku, aby se najedl. K jeho stolu přisedl starý horal v potrhaném kožichu. Tomáš k němu přistrčil kus pečeně a džbán vína. Pobízel starce k jídlu a ten se dal do řeči. „Pane Tomáši, nebuď smutný! Vím, co tě trápí. V horách je hodně zlata a stříbra i železa. Ale hory, potoky i lesy se brání násilí." „Odkud mě znáš? Ještě nikdy jsem tě tu neviděl," podivil se mládenec. „Já potřebuji kus zlata pro pannu Salomenu, jinak ji nedostanu za ženu. Co bych ti o tom však povídal, stejně mi nemůže nikdo pomoci."

Starý pokýval sněhobílou hlavou. Pohlédl na pěkného mládence a řekl: „Každý má nějaké soužení, ale to tvoje není nejhorší. Přijď za mnou kolem jedenácté na Čertův vrch a já ti pomohu." Než se Tomáš vzpamatoval, stařec zmizel, jako by se do země propadl. Rychle hospodskému zaplatil a vyběhl na rynk. Marně se rozhlížel kolem dokola, nikde starce nespatřIl. V tu chvíli se nad horami vynořil kulatý kotouč měsíce. Zářil jako ryzí zlato a vše se v jeho svitu měnilo, i město dostalo své kouzlo. Tomáš se dlouho nerozmýšlel a vykročil směrem k Čertovému vrchu, chtěl zkusit štěstí. Protože město nemělo hradby ani brány, snadno se dostal ven a nikdo ho nezastavil. Známou cestou stoupal nahoru k lesu. Každý kámen bylo vidět, každý strom a keř. Jenom dlouhé černé stíny se plížily při zemi, a jakmile se měsíc schoval za mraky, všechno se ztrácelo v černé noci. Tomáš se ale nebál. Po paměti došel k nové štole, odkud vytékala důlní voda. Malý pramének se vinul mezi kamením a kořeny, utíkal ze stráně dolů.

V tom se před ním rozsvětlilo. Z hory vycházela prudká záře, jako by v ní hořelo. Než se Tomáš vzpamatoval, objevili se před ním trpaslíci a vesele kolem něho začali poskakovat. Bál se, že některého zašlápne. Vtom se před ním objevil horní duch v nádherném plášti. V rukou držel veliký kus zlata a blížil se k němu. Podle dlouhých bílých vlasů a tváře poznal v něm Tomáš starého horala, se kterým dnes povečeřel. Padl před ním na kolena a chtěl prosit o milost. „Povstaň, Tomáši, a vezmi si můj dar! Měl bys brzo odejít z těchto hor. Nedovolím už lidem, aby zde loupili zlato.
A jestli mne neposlechneš, půjdeš potom o žebrácké holi."

Podal mu hroudu zlata. Rázem světlo pohaslo a zjevení zmizelo. V lese bylo ticho, jenom sova v dálce táhle houkala. V měsíčním svitu zářil zlatý kámen jako veliký drahokam. Tomáš jej schoval pod kabát a raději přespal v lese, aby o něj náhodou nepřišel. Zrána spěchal Tomáš do města. Do správcova domu přišel časně, ale když panna slyšela, že ji přinesl slíbený dar, hned byla vzhůru a poslala pro služku, aby Tomáše přivedla. Vstoupil do panské světnice, kde stálo lůžko s nebesy a na něm ležela Salomena. Položil jí k nohám vzácný kámen a poklonil se jí.

„Vzácná panno, tuhle máš kus ryzího zlata. Snad si tvou lásku nyní zasloužím." Salomena vykřikla radostí. Vešel otec
a ptal se, co se dceři přihodilo. Vtom uviděl zlato a mladého horníka a podivil se: „Kdes vzal, Tomáši, takový kus zlata?Ten má velikou cenu. Važ si takového daru Salomeno!"

Panna však vzpurně pohodila hlavou, otcova rada jí nebyla po chuti. „První přání jsi mi splnil Tomáši! Ale za muže si tě nevezmu, dokud nepřineseš tři zlatá vědra. Po naší svatbě budu do nich ukládat peníze." Mládenec se zarazil. Její přání se mu zdálo ještě nesmyslnější než první. Kde by vzal tolik zlata? Vzpomněl si na mocného horního ducha.

Jenom ten by mu mohl pomoci. Smutně pohlédl na Salomenu. Byla krásnější než jindy. Bledé líce jí hořely ruměncem z touhy po zlatě.

„Pokusím se splnit i tohle tvoje přání. Jestli se mi to podaří, krásná panno, budeš mou, ať se ti to líbí nebo ne," odpověděl jí Tomáš a vyběhl ven. Správce jej volal zpátky, ale marně. Utíkal pryč jako šílený. „Nevím, jestli jsi dobře udělala, dcero! Takového ženicha už nenajdeš. Já bych se s ním spokojil. Všelicos zná, rozumí horám a jejich bohatství. Nerad bych o něho přišel kvůli tvé pýše." Salomena se těšila ze vzácného daru. Laskala se s ním a pak ho uložila do truhlice. Otec od ní odešel, protože znal její rozmary. Sotva osaměla, vzala benátské zrcadlo a zadívala se do něho. Se zalíbením na sebe hleděla, dokud nespatřila na čele první vrásku. Trochu se zalekla a snažila se ji zakrýt vzácnou mastí. Snad měla otce přece jen poslechnout. Ale za nic na světě by se k tomu nepřiznala. Čekala, že pro ni jednou přijede urozený pán.

Tomáš zatím netrpělivě prohlížel stěny v nové štole. Nikde nenašel žilku zlata, všude narážel na samou hlušinu. Rozhodl se, že počká do noci a pokusí se vyhledat pomoc. Den byl nekonečně dlouhý. Kolem poledne za ním přijel sám správce a domlouval Tomášovi, aby se na jeho dceru nezlobil. „Je to má vina. Vychoval jsem ji odmalička v přepychu. Ale já tady vždycky nebudu a nevím, co potom s ní bude." „Panna Salomena je nejkrásnější ze všech dívek,které jsem kdy viděl. Ale její srdce jako by bylo z kamene. Těžko ho kdo získá. Chci se o to ještě jednou pokusit."

Když všichni k večeru odešli, Tomáš zůstal na Čertově vrchu. Noc byla černá a bouřlivá. Vítr se proháněl v korunách stromů, až jejich větve praskaly. Nevěděl, kolik je hodin, ale doufal, že se horní duch objeví. Kolem půlnoci se za hrozného blýskání a hřmění před ním otevřela země. Trpaslíci se k němu sbíhali ze všech stran, a než se nadál, vtáhli ho do nitra hory. Tam uprostřed jeskyně stál zlatý trůn a na něm seděl horní duch. „Vím, co tě ke mně přivádí, Tomáši! Chceš splnit přání pyšné panny. Tentokrát ti však nepomohu, i když je tu kolem mne zlata víc, než si sám dovedeš představit. Ale láska se nedá kupovat zlatem, to si pamatuj! Kamkoliv půjdeš, potkáš jinou pannu, která se ti zalíbí.
A na Salomenu pak brzy zapomeneš. Zde nezůstávej, protože bys přišel o všechny své peníze. Tady ti dávám na památku kožený váček. Je plný zlata, aby ses nemusel dohadovat se správcem a měl něco do nových začátků. Jdi
a pamatuj, co jsem ti řekl. Když mne poslechneš, v dobrém budeš na mne vzpomínat."

Tomáš byl jako ve snu. Nemohl promluvit, ale slyšel každé slovo. Vzal si vzácný dar a poklonil se až k zemi. Vtom se ho chopili trpaslíci, a než se nadál, vyvedli ho z hory. Padl do mechu, políbil zemi a hlasitě zvolal: „Děkuji ti, mocný duchu! Slibuji, že už zdejším horám nikdy neublížím a jejich tajemství zachovám!" Jeho volání se neslo ozvěnou
a znovu se k němu vracelo, až utichlo docela. Potom Tomáš seběhl do města, sbalil své věci, koupil koně a přes rozbřeskem se vydal na cestu. Poslední jeho pohled patřil Čertově vrchu. Když se správce dozvěděl, že Tomáš zmizel, dal ho hledat vojáky. Salomena z toho byla nešťastná, naříkala a plakala. Obviňovala otce, že jej nedal hlídat. Za čas došlo i na ni. Když otce pochovala na hřbitově, zůstala na celém světě sama. Dostala sice nějaké tolary, ale pořád to bylo málo, než kolik chtěla mít ve svých truhlicích. Chodila na Čertův vrch hledat zlato, přitom pomalu stárla bez lásky
a měnila se ve zlou stařenu. Až jednoho dne pohřbili i ji. Zlato si však už do hrobu vzít nemohla.