Jeseníky - oficiální stránky informačního centra Jesenicka

Říká se, že za bezmračných dnů, kdy slunce ozařuje hladinu rejvízského Mechového jezírka, je vidět v jeho hlubinách zdi a cimbuří bájného města. To bylo tak...

Za pradávna stálo v těchto místech veliké město Hunohrad. Bylo překrásné, výstavnými budovami a zdobeným rynkem, a v jeho středu se vypínal pyšný hrad. Také obyvatelé Hunohradu byli pyšní - to proto, že byli velmi bohatí. Nedaleko města totiž pramenila říčka, která vyplavovala z nitra hor zlato. Stačilo, aby lidé přiklekli na břeh, přiložili na hladinu skleněnou tabulku a přes sklo viděli zelenavou vodou až na dno, kde se třpytily zlaté šupinky. Někdy vynesl pramen z podzemí celé valouny zlata a hunohradští měšťané je sbírali, a také písek ze dna říčky prosívali a takto rýžovali drahocenný kov. Ve městě kvetlo zlatnictví, zlatničtí mistři ve svých dílnách vzácný kov zušlechťovali a zpracovávali a jejich výrobky, prstýnky, náramky, náhrdelníky, náušnice, byly proslulé široko daleko. Což se divit, že město Hunohrad bohatlo!

Jednou přišli do města dva starci. Měli vousy dlouhé až po pás, bílé vlasy jim spadaly na ramena, byli bosí a jejich chudobné řízy se zdály v blahobytném městě ještě ubožejší. Avšak starci nedbali posměšků lidí, kteří se kolem nich seběhli, a mířili rovnou na rynek před radnici. Tam se postavili na schůdek zdobené kašny a počali kázat. A věru podivně kázali! Vždyť kdo to jakživ slyšel, horlit proti bohatství hunohradských měšťanů, dokonce vyhrožovat trestem, který prý stihne toto rozmařilé město, jestli se zavčasu neobrátí na cestu skromnosti a pokory! Lidé byli z těch slov tak užaslí, že rázem přestali s posměšky, ba ani promluvit se nikdo neopovážil, a oba starci prošli v tom tichu uličkou, která se před nimi uctivě rozevřela, a opustili město. Nikdo se neodhodlal je následovat, a tak se nikdo nedověděl, kam odešli.

Příštího dne se však starci opět objevili na rynku. Zase vystoupili na stupeň kašny a promlouvali k davu, který se tam shromáždil, hřímali proti bohatým měšťanům, kteří necitelně přihlížejí chudobě svých poddaných a srdce se v nich nepohne. Také tentokrát se nikdo neodvážil je sledovat a starci vážně a důstojně opustili brány města.

Třetího dne je již očekávalo množství lidí, rynek byl zaplněn až ke zdem měšťanských domů a také v oknech a na balkonech byla hlava na hlavě. A starci i tentokrát přišli. Zamířili rovnou ke kašně, vystoupili na schůdek a kázali. Mluvili ještě opovážlivěji, obraceli se k pohanským obyvatelům Hunohradu a hlásali svobodu a rovnost všech lidí. Lidé je poslouchali napjatě, neboť poznali, že je to řeč, na jakou čekali. A když starci zmlkli, tovaryši a podomci, řemeslníci
a pacholci, děvečky a kuchařinky je vyprovázeli až před hradby. Mezi těmi, kdož starcům vděčně naslouchali, byl
i obecní pastucha, hrbatý Gill. Věru, jak by nechtěl uvěřit v rovnost pánů i chudáků, on nejuboženější z ubohých, který za celý svůj trudný život poznal jenom kopance a ústrky? Velice se nadchl pro jejich učení, a kudy chodil, tudy o nich vypravoval.

„Takže ty, Gille, jsi vlastně stejný pán jako náš purkmistr, třebas on má několik domů a ty jenom hrb," smáli se mu čeledíni a podomci, ale to jenom zpočátku, potom i oni počali zvedat hlavy.

Bohatí měšťané a páni ovšem takovému učení nepřáli. Dobře rozpoznali, že slova starců popuzují, lid proti nim. Proto se sešli na radnici, aby se poradili. „Jaké dlouhé radění!" spustil purkmistr, když pány uvítal. „Ti dva starci buntují lid proti vrchnosti, a proto musí být potrestáni!" A že nikdo z pánů nic nenamítal, ba všichni hlasitě projevovali souhlas, při tom zůstalo.

Také dalšího dne se sešlo na náměstí mnoho lidí, aby si poslechli moudré starce. Avšak sotva se objevili, vyhrnuli se biřici, ukrytí za sloupy a pod podloubím radnice, hrubě se jich chopili a vlekli je do věznice. Z balkónu radnice přihlíželi tomu výstupu páni radní a nejbohatší měšťané. „Lidé!" zvolal purkmistr a povstal. „Nyní vidíte, jak veliká je naše moc! Tito starci se jí chtěli vzepřít, a proto musí být potrestáni. A takto ztrestán bude každý, kdo jim uvěřil."

V té chvíli se země zachvěla, hory se zakymácely a na místě, kde stávali starci, rozevřela se za hrozného rachotu propast. Její jícen se prohluboval a šířil, až ve chvilce pohltil okolní domy, náměstí, celé město a všechno živé s ním...

Tak zmizelo v černé propasti bohaté a pyšné město Hunohrad, veliké zemětřesení je svrhlo do tajemných hlubin. Na jeho místo se nahrnula černá voda. Vypravuje se, že pouze hrbatý pastucha Gill stojí na stráži u jezírek, v jejíchž vodách navždy utonulo město Hunohrad, aby lidem neustále připomínal, jak bídné je sloužit pánům.

Tyto dvě pohádky spojit v jednu

TŘI RŮŽE

V jesenických horách rubal dříví chudý dřevorubec. Celý život prožil v lesích jako jeho otec i děd. Dřevařská pila
a širočina se v jejich rodu po léta dědila z otce na syna. Toho podzimního dne se dřevorubci nedařilo. Jeseníky zalehla časná sychravost, blížící se zima se ohlašovala chladem a mokrem. Od rána pleskal déšť do půdy. Ve zmoklém kapradí se válely mlhy a proudy vod, padající ze zachmuřené oblohy, se je snažily ubít. A sotva se oblaka trochu potrhala a letěla k obzoru, nový příboj houstnoucích mraků dolehl na špičky vysokých smrků, až se setmělo.

Dřevorubec poznal, že v takovém počasí už mnoho práce neodvede. Ačkoliv byl zvyklý pobývat hluboko v horách sám a sám, mokrý a studený les ho přece trochu lekal. Shrnul si tedy přes hlavu měch, aby docela nepromokl, a sbíral nářadí, že se odebere domů, stejně ho čekala daleká cesta.

Tu za jeho zády zapraskalo křoví, a když se dřevorubec spěšně otočil, spatřil neznámého člověka, který zrovna vystoupil z porostu na planinu. Musel to být cizinec, soudě podle odění: měl sametové kalhoty a přes ramena pláštěnku, na smolných vlasech baret. „Nelekej se mne, nepřicházím ve zlém," pozvedl cizinec ruku, když zpozoroval dřevorubcův úlek. „Přišel jsem až z daleké vlašské země, abych našel v tomto kraji jezírko, kterému se říká Mechové." „Mechové jezírko?" ustrnul dřevorubec. „Ach, neradil bych ti, pane, aby ses k němu třebas jenom přiblížil, dějí se tam podivné věci!"

„Myslíš snad , že jsem vážil tak dlouhou cestu nadarmo?" odbyl ho Vlach. „Nemám strach a v jezeru se vyznám," dořekl ještě, vyňal ze záňadří svitek pergamenového papíru a těžkým prstenem, který nosil na prstě na něj poklepal. „Tohle je mapa potopeného města Hunohradu a já podle ní najdu na dně jezera poklad, který spolu s městem zmizel v černé vodě."

Dřevorubec se otřásl, taková myšlenka mu připadala rouhavá. Ponořit se do Mechového jezírka! Vždyť marně se neříká, že kdo by do jeho vody sestoupil, jde si pro jistou smrt. Ba je to tak, řekl si dřevorubec, čím větší pán, tím dále od něho, a už se bral k odchodu. „Počkej!" zarazil ho cizinec. „Řekl jsem, že se v jezeru vyznám. Ale neznám cestu k jezeru a ty mne k němu dovedeš. Neboj se, ani ty nepřijdeš zkrátka, bohatě se ti odměním."

Dřevorubec by nejraději běžel domů, ale nechtěl vypadat před cizincem jako strašpytel a také slíbená odměna ho lákala, a tak nakonec složil nářadí k rozpukanému kmeni staletého smrku a šel. Procházeli tmícím se lesem a jejich krok se dusil ve vysokém mechu jako na koberci. Dřevorubec byl v těch končinách jako doma a provedl Vlacha rychle
a bezpečně po chodníku z houžví rašeliništěm k jezeru. Avšak po pravdě řečeno, necítil se v tom deštivém podzimním podvečeru na břehu tajemného plesa právě nejlépe! Zato cizinec ničeho nedbal, vytáhl ze záňadří mapu, rozvinul ji
a porovnával podle ní nehybnou hladinu a její pochmurné okolí. Konečně se zastavil na jednom místě a řekl dřevorubci: „Tady se do jezera ponořím. Ty zůstaneš na břehu a budeš upřeně pozorovat hladinu. Za chvíli se na hladině objeví pěna. Jestliže bude bílá, podáš mi ruku a vytáhneš mne na břeh. Ale bude-li červená, pak nemeškej a utíkej odtud, ani ohlédnout se nesmíš, aby tě jezero nepohltilo!"

Tak řekl cizinec a bez meškání vstoupil do vody. „Pane, nedělej to!" vykřikl za ním dřevorubec. „Vždyť do Mechového jezírka se ještě nikdo neodvážil ani ruku ponořit. Je to zakleté místo." Leč cizinec nedbal a sestupoval do hlubin mumlaje v cizím jazyce nějaká nesrozumitelná slova. Nořil se do temné vody po pás, po ramena, až se voda nad jeho hlavou zavřela. Ve chvilce bylo jezero opět tiché a nehnuté, jako by v jeho vodách nezmizel právě člověk. Dřevorubec se chvěl po celém těle a určitě by se byl obrátil a uprchl, ale tu padl jeho zrak na svitek pergamentu, který cizinec zanechal na břehu. Zvědavost zvítězila a dřevorubec si řekl, že si ten svitek vezme s sebou na památku na onoho podivínského Vlacha, jehož tělo už jistě leží bez ducha na dně zakletého jezera. Sklonil se tedy nad pergamenem, ale jak jej chtěl zvednout, svitek se rozevřel a dřevorubec spatřil barevně namalovanou mapu. Přiklekl k ní a s úžasem hleděl na město, jistě nesmírně bohaté, s výstavnými domy, krámy i pohanskými chrámy. Pochopil, že je to město Hunohrad, utopené na dně Mechového jezera.

Tak se zahleděl na barevnou kresbu, že se skoro ulekl, když za jeho zády zašplouchala voda. Trhl sebou, ohlédl se
a nedaleko břehu uviděl - bílou pěnu! A už se také vynořila nad hladinu cizincova ruka. Dřevorubec přiskočil a podle úmluvy tu ruku zachytil. Za rukou se vynořila hlava a ve chvilce byl cizinec na břehu. Zmáčený a unavený Vlach se opíral o kmínek zakrslé borovice a ztěžka dýchal. Když si trochu odpočinul, usmál se na dřevorubce. „Co jsem ti říkal, že se v jezeru vyznám?" pravil pyšně. A když zpozoroval rozevřenou mapu, plácl do ní rozjařeně dlaní a pokračoval: „Všecko je tam dole přesně takové jako na mé mapě. Průčelí paláců, podloubí, zdobené balkóny - a okna a dveře dokořán a proplouvají jimi ryby nevídaných tvarů a barev."

Dřevorubec k němu vzhlédl s obdivem. „Ach, to musí být krása!" povzdychl. „Krása?" řekl cizinec opovržlivě. „Šel jsem tam pro něco jiného, pohleď!" A vytáhl ze záňadří růži, vytepanou z ryzího stříbra. „Stříbrná růže!" vydechl dřevorubec ve zbožném údivu. Ale Vlach zlostně vybuchl: „Stříbrná růže, to je toho! Zlatou jsem měl na dosah ruky, ležela na okně paláce, jenže jsem už nedokázal vydržet déle pod vodou. Však já si ji vytáhnu! Počkej tady, hned se pro ni ponořím.

Času nenadbývá!" „Pane, nedělej to!" opět ho varoval dřevorubec. „Vždyť za tuto stříbrnou růži můžeš žít až do smrti v přepychu." „Chci mít zlatou růži," odsekl Vlach. „Teď, když vím, kde je, jdu si pro ni najisto."

Opět vstoupil do vody, a jak sestupoval od břehu, voda dosahovala k jeho pasu, k jeho ramenům, až zakryla i jeho hlavu. A dřevorubec opět na břehu čekal, upřeně hleděl na hladinu a v duchu se modlil, aby cizinec neutonul. Těch několik málo chvil se mu zdálo jako celé věky a on se už počal strachovat, že temné vody si ponechaly Vlacha navždycky, když tu se hladina jezera zprudka rozhoupala a na povrch vystoupila bílá pěna. Dřevorubec se zaradoval, ale měl co dělat, aby zachytil Vlachovu ruku, která se malátně zakomíhala nad hladinou. Na štěstí se mu přece podařilo zachytit konečky prstů a vytáhnout bezvládné cizincovo tělo na břeh.

Vyčerpaný Vlach dlouho ležel na zemi a trhaně lapal po vzduchu. Jeho prsty svíraly pevně zlatou růži. Když přišel k sobě, dřevorubec ho těšil: „Hlavně, že jsi zůstal naživu, pane, vždyť je to zázrak! A zlatá růže ti zajistí život, o jakém se nesní snad ani samotnému králi." „Ubožáku!" vykřikl cizinec zlostně, to byla jeho první slova, jakmile se probral k životu. „Co se zlatou růží? Diamantovou jsem tam viděl, slyšíš, diamantovou! Jenže mě silný vír od ní odnesl
a málem stáhl do hlubin. Když se však dokáži tomu víru vyhnout... Tu diamantovou růži musím mít! Pak budu bohatší
a mocnější než samotný král."

Marně ho dřevorubec zapřísahal, aby už nevstupoval do černého jezera, marně mu zabraňoval - Vlach ho ještě hrubě okřikl a jako nepříčetný, s očima upřenýma na hladinu, se potřetí vrhl do hlubin.

Dřevorubec čekal na břehu v úzkostech. A záhy se měl dočkat: hladina se rozbouřila, ačkoliv lesem ani vánek nepřešel, a nad vodou se objevila Vlachova pěst, křečovitě svírající oslnivě zářivou růži - ale v příštím okamžiku ruka
i s diamantovou růží opět zapadla do hlubin a na povrch jezera vystoupila pěna, rudá jako krev. Dřevorubec zděšeně vykřikl, obrátil se a utíkal co noha nohu mine z toho místa hrůzy. Zatím už nastal večer a do starého lesa padla tma, že by dál dosáhl, než viděl. Ačkoliv si vždycky myslil, že v této končině zná každý strom, vyděšený dřevorubec se motal po lese, jako by překročil bludný kořen. Až když se mraky potrhaly o horské vrcholy, zasvitl na obloze měsíc a svým chladným světlem alespoň trochu ozářil krajinu. Tu teprve dřevorubec poznal, že zbloudil daleko od domova. Musel jít celou noc a teprve k ránu došel do své chaloupky pod horami, ve které ho očekávala polekaná žena s dětmi.

Až po čase se dřevorubec zmínil před svými druhy o dobrodružství, jaké prožil u Mechového jezírka. Ale oni se mu smáli: „Co nám to tady vykládáš? Chceš si z nás tropit blázny?" Marně se dřevorubec dušoval, že se vskutku stalo, jak vypravoval. „Jestli je tomu tak, kde tedy máš tu stříbrnou a zlatou růži, které Vlach vynesl z jezera na břeh?" ptali se ho posměšně. „V té hrůze jsem na ně ani nevzpomněl," přiznal dřevorubec. „Snad tam leží dodnes." „Když leží, tak si pro ně dojdeme!" rozhodli jeho druhové. „Pojď, ukážeš nám to místo!" Ale dřevorubec nechtěl ani slyšet, veliký strach ho obešel už při pouhém pomyšlení, že by se měl znovu vypravit k Mechovému jezírku.

Šli tedy sami. Hledali pozorně, ale nenašli nic, vrátili se s prázdnou. Dřevorubci se vysmáli a od té doby se o něm říkalo, že mu samota v lese zastřela smysly. Jenom on sám by mohl povědět, že se mu o třech růžích noc co noc zdává, že je vidí všechny zřetelně a na dosah ruky, nejkrásnější je diamantová, zářící duhovými barvami... Ale po všem tom výsměchu raději mlčel a nechal si své sny pro sebe.