Jeseníky - oficiální stránky informačního centra Jesenicka

Každé hory mají svého vládce a strážce, a v Jeseníkách jím byl od pradávna Praděd. Jeho sídlo bylo až pod oblaky, na temeni nejvyšší z jesenických hor, a jeho podobu spatříte ještě dnes v každém starém stromě obrostlém mechy a lišejníky, které z něj často ve větru vlají jako dlouhé vousy. I v zimě najdete v zachumelených a zavátých stromech prapodivné postavy a v každé jako by byla představa vládce hor.

Jednou pásl chudý ovčák na svazích hor své ovce. Ke štěstí mu stačilo docela málo a nejvíce potěšení mu vždycky působily hory, ale jeho chudoba a prostý život mu dělaly mnoho starostí. Když se tak zase jednou smutně díval do údolí a nezaradoval se ani z malých koloušků, kteří si odskočili z lesa, objevil se před ním stařec, ve kterém pasáček hned poznal vládce hor. Ten k němu promluvil: „Nemohu se již déle dívat na tvůj zármutek. Vždycky jsem poslouchal tvůj zpěv a smích, v tvých očích byla krása těchto hor. Jestli si myslíš, že bohatství tě učiní šťastnějším, pojď za mnou."

Šli k vysoké hoře. Zde před samým vrcholem zaklepal stařec na skálu - a hora se otevřela. Prošli první chodbou, pak druhou, třetí..., několikrát se zatočili, až přišli k bráně podzemního zámku. Stařec zaklepal na vrata, ta se sama otevřela a společně vešli do síně, kde rostl mech, kvetly petrklíče, sasanky, blatouchy a sedmikrásky, z podlahy vytékaly praménky a vrněly jako koťata. Poté prošli několika místnostmi. První z nich svítila stříbrem, druhá zlatem, třetí byla naplněna diamantovou září. Pasáček si musel rukou zaclánět oči, neboť záře ho úplně oslepovala.

„Vezmi si, co se ti líbí, ale pouze jediný kousek. Kdybys porušil, co ti přikazuji, zle se ti povede!", řekl Praděd a zmizel, jen ozvěna jeho hlasu doznívala v nádherném sále. Jakmile ovčák osaměl, přistoupil blíže k podzemním pokladům. Ach, co tam bylo překrásných věcí! Zlaté prsteny, stříbrné poháry, briliantové brože..., co si z té spousty vybrat, když jeden kousek je krásnější než druhý? Ovčák si dodal odvahy a bral ty vzácné předměty do rukou. Čím déle si je však prohlížel, tím více se mu zdálo nemožné vybrat z nich ten nejcennější.

Pobíhal v podzemní klenotnice jako zbaven smyslů, bral jeden předmět do rukou, ale zase jej hned pustil, až zazvonil
o skálu, protože spatřil ještě hezčí, a ten zase odložil pro další, který se mu zdál vůbec ze všech nejkrásnější.... Však se darmo nemluví - dej psu kost, bude chtít maso! A tak se vedlo i pasáčkovi - nevěděl, co vzít, aby neprodělal.

Konečně si přece jen vybral - nádherně tepaný zlatý svícen. Když však pohlédl na hromady klenotů, skvostů a šperků, lítost, že by je měl v podzemí nechat, ho přemohla a on si ve chvatu nacpal kapsy vším, na co zrovna dosáhl. Potom rychle běžel k bráně.

Leč co to - bránu nemohl najít! Dobře si pamatoval, kudy přišel, ale místo brány našel jen hladké kamenné stěny. Běhal jako posedlý, hledal nějaký východ - všude však našel jen holé stěny...! Unaven padl na zem, když se před ním znenadání zjevil Praděd. Tvář měl přísnou, pohled zamračený. „Neuposlechl jsi mé rady ovčáku - přál sis mít se lépe, ale pohled na bohatství kolem v tobě probudil hamižného člověka, a proto musíš být potrestán! Tvým trestem bude věčné vězení v této hoře, aby už nikdo jiný nemohl podlehnout lidské lakotě a touze po bohatství!"

V tu ránu se země zachvěla, nebe se zahalilo černými mraky a z oblohy se snesla spousta vody. Horstva se otřásala, krásná louka, na které pasáček ještě donedávna pásl své ovce zmizela a na jejím místě se vztyčila vysoká hora, která navždy zavalila podzemní poklady.