Jeseníky - oficiální stránky informačního centra Jesenicka

Tehdejší způsob léta byl poněkud nešťastný. Alespoň pro tu část lidí, kteří žili pod horami směrem k polské nížině. Tam celé týdny nezapršelo, trávy bylo málo, obilí na polích nevyrostlo a seschlo, lidé chodili v procesích na posvátná místa modlit se za déšť. Zásoby se tenčily a představa budoucího života byla zlá.

Děti poslouchaly naříkání dospělých a rozhodly se, že půjdou do hor vyhledat vládce hor Praděda, ten jim určitě pomůže. Vybraly si Markétku a Jiříka, protože nejlépe znali horské cesty a pěšiny, potoky a potůčky. Snad by se ty děti opravdu do hor vypravily, kdyby starší kamarádi nevyzradili jejich plán rodičům. Ale učinili správně, kdo ví, jak by to dopadlo!

Ale nápad dětí přiměl rychtáře, aby svolal faráře, učitele a některé sedláky k poradě, co udělat, kde a jak najít pomoc. Takto bylo rozhodnuto: dva dobrovolníci odejdou na druhou stranu hor a požádají někde o pomoc, hlavně o mouku
a obilí. Dostanou s sebou list, ve kterém se rychtář jménem vesnice zaváže, že všechno vrátí, až nastanou lepší časy. „Nic nemá být dražšího než přátelé v nouzi," řekl rychtář, snad tam na druhé straně hor najdeme dobré lidi."

Přihlásilo se mnoho mládenců i z okolních vsí, kam se tato zpráva brzy donesla. Rychtář sepsal dopis, určil jednoho mládence, o kterém slyšel, že je statečný, skromný a pěkně dokáže jednat se všemi lidmi, vybral mu koně, který nebyl zapřahán do pluhu a k těžkému povozu, přidal pár zlaťáků a rozloučil se s ním. Mládenec Jan se vydal k horám a po krátké době vjel na lesní cestu, která vedla kolem potoka. Jel tak dlouho, až se cesta zúžila v pěšinu a klikatě stoupala stále výš. Šel před koněm pěšky, aby koně šetřil na další putování.

K poledni dorazili na vrchol kopce. Stromy zde byly nižší, ošlehané, omlácené od větrů, sněhu, některé se krčily a hrbily při zemi, ale ze žádného místa nikam nedohlédl. Ani kdyby vylezl na strom, měl by před sebou jen stromy. Rozhodl se pro odpočinek. Odvedl koně do stínu, přichystal mu krmení a také sám pojedl. Po chvilce odpočinku zamířil západním směrem. Našel opět pěšinu, potůček, kde se kůň napil, a pomalu scházeli dolů. Cesta chvíli klesala, pak se zvedla jako kočičí hřbet, ale stále jen lesy nebo vykácené stráně, což bylo dobré znamení, že sem přijíždějí lidé pro dřevo. Slunce prosvěcovalo přes koruny stromů, nejdříve paprsky visely, pak se trochu nakláněly, že byly skoro hmatatelné. Zanedlouho se les otevřel jako vrata a bylo vidět do údolí. Tam se krčilo pár chalup, kouřilo se z komínů, kus dál na kopci se zvedaly věže hradu a kostela. Rychtářem byl přijat vlídně a byla mu slíbena pomoc ve formě mouky a obilí. Když přijel domů do vesnice, z jeho očí a tváře všichni poznali, že nejel nadarmo, a také do nich se přelila Janova spokojenost. Jan jim o všem vyprávěl a poznával, jak je krásné darovat štěstí.

To zřejmě věděl moudrý rychtář, a tak za pár dní k nim vyrazil povoz naložený moukou, obilím, chlebem a několika kusy uzeného. Vozkou toho povozu byl starší, zkušený muž, který už párkrát byl na horách, často svážel dřevo z prudkých strání, takže nikdo nepochyboval, že nedojede. Proto s ním nikoho dalšího ani neposlali. Vozka vyjel časně ráno, ale vydal se jinou cestou, než jakou přijel Jan. Chtěl si cestu zkrátit a dostat se co nejdříve na vrchol, odkud už si to namíří snadněji do údolí, než aby kopce objížděl po úbočích. Koně s námahou vyvezli těžký náklad, ale kdo by si pomyslil, že na samém vrcholu bude náhle mokřina, že do rašeliny se budou kola zakrojovat jako do tvarohu! Tam vozka nikdy nebyl a byl tím tak překvapen, že začal panikařit, bít koně, sám se opřel do kol, ale nic nepomáhalo. Vzduchem lítaly rány bičem a nadávky. Valaši zabírali, až jim žíly nabíhaly, ale povoz se spíš propadával, než posunoval dopředu.

Nikde nebyl žádný kámen na podložení, žádný kus dřeva. Zlá myšlenka napadla vozku: podložit kola chlebem a pytli s moukou. Sotva podložil poslední kolo, zablýsklo se, i když mohlo být kolem poledne, hrom zaburácel tak, že se hory zachvěly a hromování znělo jako „Zkameň!" Nebe se rozjasnilo a slunci osvítilo vrcholek hory, na kterém se objevily skály, připomínající tvarem povoz s vozkou i koňmi. Proto lidé dali název této hoře Vozka.