|
Třicetiletá válka ukázala městu svou zlou tvář ve zvlášť hrůzné podobě.
Zde totiž začala v r. 1622 série čarodějnických procesů, která si
v městě a okolí vyžádala stovky obětí.
Jen v Jeseníku se ví o 102
osobách, upálených na popravišti blízko cesty vedoucí do lázní. Obecný
rozvrat, vnesený do všech oblastí života dlouhou válkou, jen pomalu
ustupoval poklidnému rytmu řemeslnické práce v městě. Rozdělením
Slezska r. 1742 bylo místní plátenictví těžce postiženo ztrátou vývozu
přes Vratislav a trvalo dlouho, než našlo náhradu na Balkáně.
Další odkaz http://www.carodejnicke-procesy.mysteria.cz/
Skutečným duchovním morem a příkladem hlubokého mravního úpadku
lze nazvat inkviziční procesy s čarodějnicemi, které byly v letech
1662–1684 inscenovány na Jesenicku, tehdejším Frývaldovsku. Spolu s losinskými
a šumperskými procesy zajišťují tomuto kraji smutný primát v kulturních
dějinách našich zemí.
Počátky víry v existenci ďábla a jeho spojenců čarodějníků
a čarodějnic lze spatřovat již ve starověku, avšak opravdový
rozmach pronásledování zejména žen obviněných z čarování spadá
až do středověku a raného novověku. Zastánci víry v démony
a čarodějnice a jejich pronásledování se staly osoby mnohdy
vysoce postavené a vzdělané. Jako příklad lze uvést jméno
zakladatele scholastiky Tomáše Akvinského, politika a vynikajícího
právníka Jeana Baudina, krále Jakuba I., či
zakladatele protestantismu a kalvinismu Martina Luthera a Jana
Kalvína.
Spojení nesmyslné pověry se specifickou formou trestního zřízení
inkvizicí se stalo metlou, před níž se začala třást větší část
Evropy. Dokumentem, jenž se neblaze zapsal do dějin procesů, byla bula
papeže Inocence VIII. Summis desiderantes z r. 1484, která
provázela sepsání jedné z nejstrašnějších knih lidské
civilizace, Kladiva na čarodějnice (Malleus maleficarum). Ta byla  poprvé
vydána v r. 1487 a jejími autory byli dva zkušení dominikánští
inkvizitoři Jakub Sprenger a Jindřich Institoris (Krämmer).
Kladivo se brzy stalo základní příručkou pro vedení procesů s údajnými
čarodějníky a čarodějnicemi. Je pochopitelné, že v tomto
ovzduší obecné víry v ďábla a jeho čarodějnické spojence
jen málo lidí se dokázalo veřejně postavit proti honu na čarodějnice.
Z nejznámějších odpůrců procesů možno jmenovat lékaře
nizozemského původu Jana Weyerra, trevírského kanovníka Cornelise Loose,
anglického šlechtice Reginalda
Scotta, francouzského filosofa Michela de Montaigne, německého
jezuitu Fridricha
von Spee, našeho Jana Amose Komenského, z pozdějších
pak kalvínského teologa Baltazara Bekkera a německého právníka Christiana
Thomasiuse.
Hranice s domnělými ďáblovými služebníky hořely v 17.
stol. nejvíc v německých zemích, Skotsku a Francii, naproti
tomu takřka ustaly ve Španělsku, Itálii a Nizozemí. Nejméně byly
procesy postiženy severské země Dánsko a Norsko, do jisté míry i Švédsko
a zejména pravoslavná východní Evropa a Balkán, který byl
tehdy pod tureckým panstvím.
V českých zemích jsou v období před třicetiletou válkou
zaznamenány jen ojedinělé případy procesů s čarodějnicemi (snad
první případ se udál r. 1540 v Náchodě). Také ve Slezsku došlo
jen ojediněle k vedení procesů s domnělými čarodějnicemi. V letech
1456–1503 bylo inscenováno několik procesů v okolí Wroclawi (např.1456,
1458, 1503). Skutečný hon na čarodějnice tu však nastal teprve v 17. stol.
a dosáhl přímo obludných rozměrů.
Čarodějnické inkviziční procesy na dnešním Jesenicku /tehdejším
Frývaldovsku/,které v té době bylo součástí nisko-otmuchovského
knížectví, lze časově rozdělit do tří etap. První jejich obětí se
stala žena jesenického pastýře Barbora Schmiedová, kterou v létě
1622 obvinil na smrtelné posteli její muž jako čarodějnici. Nešťastná
žena byla ihned zatčena a za použití mučení podrobena prvnímu výslechu.
Za tímto účelem byl sestaven soudní tribunál v čele s biskupským
advokátem Janem Grosserem a městskými soudci Kašparem Schmidtzem
Melchiorem Wildenem.
Obviněná Barbora pak uvedla na mučidlech dalších pět
žen, které měly být ve  spojení s ďáblem. Mezi jinými jmenovala
i ženu jesenického radního Uršulu Hegerovou, obchodnici Evu Bässlerovou
a další. Mezi jinými jmenovala i ženu jesenického radního Uršulu
Hegerovou, obchodnici Evu Bäslerovou a další. O krutosti vedení
výslechů svědčí případ Marty Wetzelové, která byla nalezena 21.
srpna ve vězení se zlomeným vazem. Přesto byla před vratislavskou bránou
seťata a pohřbena pod šibenicí. První žena obviněná z čarování,
Barbora Schmiedová, byla upálena3. července 1622 v Nise a další
údajné čarodějnice pak koncem srpna v Jeseníku. Podle záznamů v soudních
aktech bylo v první fázi procesů vyšetřováno 35 lidí. Záznam u ženy
z Horního Údolí svědčí o tom, že už v prvním období
se vlna čarodějnické inkvizice rozšířila z Jeseníku a okolí
i na Zlatohorsko.
Druhá vlna těchto strašných justičních zločinů se zvedla r. 1636
a postihla především oblast Zlatohorska a Nisska. Neznáme sice
bezprostřední popud k obnovení procesů, je však jisté, že k hlavním
podněcovatelům nové inkviziční vlny patřil i biskupský prokurátor dr. Martin
Lorenz z Nisy. Procesy se brzy rozrostly do té míry, že v září 1639 vydala
nisská zemská vláda povolení ke stavbě spalovacích pecí „k spravedlivému
popravování ďábelských přívrženců, čarodějnic a zloduchů“. Poněkud
jinak se na průběh procesů díval tehdejší vratislavský biskup Karel Ferdinand,
který dal sestavit zvláštní komisi, pověřenou zkoumáním vynesených ortelů.
Procesy totiž znamenaly pro vyšetřující soudní tribunál výnosný podnik. Svědčí
o tom např. zjištění, že zemská vláda v Nise získala za popravu 11 osob
351 tolarů, přičemž radní, purkrabí a další členové tribunálu obdrželi
průměrně 9 – 18 tolarů. Patrně se již nikdy nepodaří zjistit skutečný počet
obviněných osob, které byly v druhé vlně procesů v letech 1636-1648
upáleny jako čarodějnice. Podle neúplných údajů zemské vlády se jich uvádí 26,
což však bude jen zlomek skutečného počtu obětí. Vždyť jen v roce 1641 bylo
při čtyřech hromadných exekucích upáleno 16 osob. Podle některých zpráv bylo
v letech 1639–1651 upáleno v Nisském knížectví 242 osob.
Nejúděsnější období čarodějnických procesů v nissko-otmuchovském
knížectví počalo r. 1651 a zasáhlo především Jeseník, Nisu, Glucholazy
a Zlaté Hory. Na počátku stálo opět nesmyslné obvinění chlapce ze Širokého
Brodu, že se údajně s jednou tamní čarodějnicí zúčastnil čarodějnického
sabatu – shromáždění. Pravděpodobně první ortel v této etapě v letech
1651–1648 byl vynesen 23.května 1651 v Nise nad Uršulou Schnurzelovou ze
Širokého Brodu. V rozsudku čteme, že „se hrubě proti přikázáním Božím
prohřešila, od Boha, jeho matky a všech milých svatých odpadla, naproti tomu
však tělem i duší prokletému pekelníku Rolandu se oddajíc, s ním
mnohokráte tělesně obcovala, velebnou svátost znesvětila, též mnoha lidem
čarováním uškodila...“. 7. června téhož roku ji následovalo dalších 5 žen,
19. června pak bylo upáleno 7 obviněných. Procesyse postupně rozrostly do té míry,
že došlo opět k hromadným popravám. Např. v září 1651 přišlo při 4
hromadných popravách o život celkem 32 lidí, z toho poprvé v těchto
procesech i muž, obviněný z čarodějnictví. Při další exekuci 20.
září bylo popraveno 9osob, podle jiných záznamů bylo při 11 hromadných popravách
té doby upáleno 54 osob. V tomto období procesů se poprvé setkáváme se jménem
pozdějšího losinského a šumperského inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga
z Edelstadtu /dnešní Zlaté Hory/, který byl v případě jesenických
procesů přísedícím tribunálem, ale jinak pilným a učenlivým žákem
inkvizitora Ferdinanda Zachera z Nisy. Uprostřed nejzběsilejšího honu na
čarodějnice zasáhl znovu, jako už před léty, biskup Karel Ferdinand, který
nabádal zemského hejtmana Jiřího, hraběte z Hodic „před příliš přísným
a nebezpečným vedením procesů. Připadá nám,“ praví dále „jako by jedné
nebo i více osobám se stalo příliš mnoho, jako by byly příliš zastrašovány
a mučeny.“ Bohužel, ani v tomto případě biskup se svým napomenutím
neuspěl a procesy pokračovaly s neztenčenou silou dál.
Mezi ortely z konce roku 1651 najdeme několik případů, které se poněkud
odlišují od předešlých. Jde o rozsudky nad údajnými dětmi. Jak ukázalo
další bádání, neznamenají ony časové údaje věk obviněné osoby, ale údobí, po
které měly být údajně služebníky ďábla. Vysvětlení tohoto jevu lze spatřovat
ve snaze inkvizitorů dokázat biskupovi, že je nezbytné i přes sílící protesty
„proti dlouholetým spojencům ďáblovým“ v procesech pokračovat. Proto, když
se uskutečnila r. 1651 návštěva biskupského vizitátora v Jeseníku, bylo
ve zprávě konstatováno, že sice všichni obyvatelé města jsou katolíky, ale
polovina z nich prý je oddána zločinu čarodějnictví. Rovněž evropské noviny
Theatrum Europeum popisují r. 1652 Slezsko jako zemi, která se hemží
čarodějnicemi a zlými duchy; jen ve Zlatých Horách prý mělo 8 katů plno
práce se stínáním a upalováním, přičemž naráz strčili do pece 6–8 kusů
„čarodějnické havěti“.
Poslední známé jesenické ortely pocházejí z let 1683–1684. Koncem
listopadu 1683 byl vynesen rozsudek nad Kašparem Gottwaldem a v únoru 1684 nad
Annou Stenzelovou a její dcerou Rozinou. Všichni tři pocházeli z Domašova.
V protokolu se mimo jiné uvádí: „Ježto se Rozina ve svém trojnásobném
výslechu dobrovolně přiznala a stále na výpovědi trvá, že jsouc svedena
matkou, strašnému a hroznému zločinu čarodějnictví se oddala, na vidlích
proletíc komínem k ďábelským schůzkám na pastvisko vyjížděla, kde podle
čarodějnických obyčejů tančila.“ Je však pravděpodobné, že v té době
plály hranice i na jiných místech nisko-otmuchovského knížectví
i v jiných slezských knížectvích. R. 1653 je uváděn rozsudek nad
dvěma ženami z Opavy a r. 1667 bylo upáleno 16 osob na Ratibořsku.
Pravděpodobně poslední známý slezský proces se odehrál r. 1740 ve Stínavě
nad Odrou. Nebezpečí však nebylo zcela zažehnáno ani v následujících
obdobích. Ještě r. 1775 se pokoušeli obyvatelé z okolí Nisy rozpoutat
nové pronásledování žen obviněných z čarování, ale tento pokus byl později
odhalen jako pouhé udavačství.
Závěrem je nutno se zmínit o celkovém počtu osob, které se staly oběťmi
honu na čarodějnice. Přesnější údaje se patrně už nikdy nepodaří zjistit,
avšak podle těch nejstřízlivějších odhadů si procesy v nisko-otmuchovském
knížectví, především v oblasti Jesenicka, vyžádaly v letech 1622–1684
nejméně 250 lidských životů. Skutečné číslo však bude patrně daleko vyšší.
Autoři: Zdeněk Brachtl a Frant. Spurný
|
