Jeseníky - oficiální stránky informačního centra Jesenicka

Oblíbeným cílem občanů našeho města i jeho návštěvníků bývá Priessnitzův pomník ve Smetanových sadech. Obdivují se monumentálnímu sousoší věnovanému zakladateli vodoléčby a jesenických lázní. Málokomu je však známo, kdo je vlastně autorem tohoto největšího sochařského díla v Jeseníku. Chtěli bychom Vám tedy představit Josefa Obetha, který se stal nejznámější osobností uměleckého života na Jesenicku a zůstal po většinu svého života svázán se svým rodným krajem.

Josef Obeth se narodil v malé osadě Terezín u Mikulovic dne 15. 7. 1874. Zemědělství nestačilo rodinu uživit, proto Obethův otec František hledal další zdroj obživy. v té době Priessnitzův nástupce dr. Josef Schindler hledal správce pro svůj lom ve Velkých Kuněticích. Za provozního mistra si vybral právě Obetha. Otec brával do lomu často i malého Josefa a dr. Schindler si brzy povšiml chlapcova nadání. Drobné sochařské výtvory ho přesvědčily o hochově mimořádném talentu, proto jej chtěl poslat na své vlastní náklady studovat do Říma. Schindler však náhle zemřel a tím byly zmařeny i naděje mladého Obetha na umělecké školení.

Rodiče tedy poslali syna na kamenickou školu v sousedních Supíkovicích. Vstoupil na ni roku 1887. Obeth nedosahoval ve všeobecných předmětech výrazných úspěchů, vynikl však v modelování a praktické výuce. Po ukončení školy v r.1890 zůstal v Supíkovicích jako hospitant a pracoval současně u místních kameníků. Mezitím se jeho otec definitivně rozhodl poslat svého syna na další umělecká studia do Vídně. Obeth pobyl nejdříve na státní živnostenské škole a odtud se dostal na akademii výtvarných umění. Studia ukončil pátým ročníkem na mistrovském oddělení akademie.

Mladý sochař si již během studia přivydělával drobnými zakázkami, jichž bylo v hlavním městě monarchie vždy dost. Po skončení akademie Obeth kolísal před rozhodnutím, kde se usadit. Jedna zakázka jej značně přiblížila k domovu. Ministerstvo kultury a vyučování mu v roce 1898 svěřilo výtvarné práce pro kostel ve Vidnavě. Ve stejnou dobu se ucházel Obeth o ještě významnější práci, k níž měl od svého mládí velmi blízko. V Jeseníku se již několik let jednalo o postavení pomníku zakladateli lázní V. Priessnitzovi.

Výtvarná komise, ustavená v r.1902, rozhodla 20.7.1902 jednomyslně, že z předložených návrhů je nejlepším modelem práce Josefa Obetha. V posudku byla vyzvednuta monumentalita jeho projektu a dokonalé umělecké ztvárnění základní myšleny, z níž Priessnitz vyšel. Návrhu byla udělena 1. cena. Druhé místo získal další jesenický sochař Paul Stadler.

Od přijetí návrhu k vypracování pomníku vedla však dlouhá a klikatá cesta sedmi let. Je známo, že nebyla bez lidských a uměleckých nesnází. Už při udělení první ceny Obethovi se šířily závistivé řeči, že odměněný sochař vybere zálohu, peníze utratí a vlastní provedení pomníku bude oddalovat.

Obeth podnikl před započetím práce cestu do Dalmácie a Itálie a po návratu se pustil s velkým úsilím do práce.V první polovině roku 1909 bylo dílo dokončeno. Po mnoha úvahách byl pomník umístěn v městském parku a k jeho slavnostnímu odhalení došlo 25. července za velké účasti domácího obyvatelstva i početných hostí z celé monarchie. Byla schválena umělcova zralost, originalita námětu i řemeslná dokonalost.

Dominantou pomníku je Priessnitzova socha vysoká 2,85 m, po jeho pravici vidíme skupinu tří nemocných, zachycenou se sugestivní plastičností, po levici muže a ženu s dítětem, symbolizující obrodný účinek vodoléčby. Figury vytesal Obeth ze žulového mramoru dovezeného z Laaseru, kdežto pro podstavce užil mramoru slezského. Celek je 10 m široký, 5 m vysoký a 6 m hluboký.

Josef Obeth vybudoval v této době ve Velké Kraši sochařskou dílnu, kterou vedl od r.1909 až do r.1945. Brzy byl zahrnut objednávkami, protože každá jeho práce se vyznačovala nevšedním pojetím a dokonalou řemeslnou výrazností. Vytvořil řadu pomníků pro Šumperk, Osoblahu, Libinu, Bruntál, Skorošice, Dolní Údolí a Hlubčice a Bránice v dnešním Polsku.

Byl často zván k sochařské výzdobě veřejných budov (Opava, Vídeň). Po ukončení I.světové války byl přímo zahrnut objednávkami na pomníky padlým, jichž vytvořil na Moravě a ve Slezsku celkem 25.

Neobyčejně zdařile se uplatňoval Obeth v oblasti portrétů, jichž vytesal dnes už nezjistitelnou řadu. Přitahovaly ho především historické osobnosti. Pro Světlou vytvořil mohutnou bustu Hanse Kudlicha (1823-1917), známého svým návrhem na zrušení poddanství v roce1848. Pro Bílovec zbudoval pomník významného vychovatele J.H. Pestalozziho (1746-1827), na zámku Otmuchově (Polsko) byl umístěn jeho reliéf W. von Humboldta, vynikajícího jazykovědce a zakladatele berlínské univerzity.

Vrcholem Obethovy tvorby byl monumentální pomník objeviteli zákona o dědičnosti J.G. Mendelovi (1822-1884) v Novém Jičíně. Myšlenková obdoba tohoto pomníku s pomníkem Priessnitzovým je očividná. Obeth se věnoval i činnosti restaurátorské. Mimo jiné byl povolán k restauraci areálu barokních figur v Kuksu, které vytvořil Matyáš B. Braun.

Josef Obeth byl nesporně nejprůbojnější uměleckou osobností jesenického kraje po více než půl století. Projevoval výrazný sklon k monumentalitě, jež vyhovovala jeho tíhnutí k členité, mnohofigurální symbolice. Svým rozhodnutím zůstat a tvořit v rodném kraji, čerpat z jeho podnětů a historie ukázal, že i mimo umělecká centra lze dosáhnout výtvarného mistrovství. Životní cesta významného jesenického sochaře Josefa Obetha se uzavřela 18. září 1961 v Säckingen (SRN).