Jeseníky - oficiální stránky informačního centra Jesenicka

Narozen 12. října 1939 v Prostějově; rané dětství prožil v Uhřičicích u Kojetína, od roku 1945 žil s matkou (otec padl v květnu téhož roku) v Zábřehu na Moravě. Maturoval na Průmyslové škole filmové v Čimelicích a pak vystudoval roku 1963 dramaturgii na FAMU. Potom byl zaměstnán ve Filmovém studiu Barrandov nejprve jako dramaturg, v letech 1970–1991 jako scenárista; od roku 1991 je spisovatelem z povolání. Přednáší externě na DAMU. Od konce šedesátých let píše též filmové a televizní scénáře.

Prozaik a filmový scénárista Vladimír Körner patří k nejvýraznějším tvůrcům české literatury druhé poloviny 20. století, přičemž jeho význam a přínos v kontextu naší poválečné kultury je zřetelný víceméně rovnoměrně v obou sférách: jak v literární tvorbě, tak ve filmové scenáristice, přičemž v obou těchto tvůrčích prostorech mnoho projektů či uměleckých záměrů nemohlo být realizováno, resp. rozpracováno. Platí však, že jak ve své knižní literární produkci, tak v produkci scénáristické se Körner přiklání ke dvou základním tematickým okruhům. Z odstupu času je evidentní, že svým způsobem mu je bližší a mnohem senzitivněji je u něho ztvárněna tzv. současnost. To v případě spisovatelově znamená především svět jeho dětství, závěrečné období druhé světové války a první údobí poválečné plus vše, co je s tím spjato, jakož i důsledky válečných katastrof v lidské psychice – důsledky, které prozaik stále víc vnímá jako obecné, stále vyhraněněji jako nadčasové. Podobně Körner koncipuje i své práce scenáristické, zvláště pokud se dotýkají zmíněného zjitřeného období, které u něho v průběhu desetiletí nabývá stále víc charakteru historické reminiscence. Problematika druhé světové války, brizantní oblast česko-německých vztahů v rovině politické, dějinné i v konkrétních lidských osudech byla ovšem v české literatuře dlouho tabu, resp. se vyžadovalo její černobílé ztvárnění se striktně stanovenými póly dobra a zla, negativního a pozitivního principu. Právě tyto cenzorské překážky či celková nepřipravenost společenského vědomí vyrovnat se s poválečnými mravními dilematy nakonec vedla k tomu, že Körner (který ve svých začátcích zkraje let šedesátých nikterak neinklinoval k historickým látkám) začal psát rovněž historické prózy a zvláště od let osmdesátých na tuto žánrovou sféru s konečnou platností přesedlal. Na druhé straně též v jeho příbězích z dávných časů platí, že jde o svým způsobem nepravé historické romány, o nepravé historické prózy. Ačkoli v nich spisovatel věnuje velkou pozornost dějinným reáliím a prokazuje příkladnou znalost daného období, pokaždé přistupuje k těmto historiím jako k univerzálnímu problému lidských osudů: Vtiskuje jim tedy obecně existenciální, mnohdy vysloveně existencialistický charakter. Zejména z tohoto důvodu můžeme Körnerovo literární dílo – počínaje léty šedesátými a i s přihlédnutím k jeho pracím scenáristickým – označit za výraznou ukázku druhé vlny evropského literárního existencialismu, reflexivně se vyrovnávajícího s válečnými traumaty a reagujícího na ohrožení vlastní existence lidstva tváří v tvář alternativě nukleárního (resp. jiného) sebevyhlazení. Z hlediska autorovy poetiky je ovšem příznačné, že zatímco literární kritika vyzdvihuje (resp. zpochybňuje) v jeho knihách filmařské vidění, tíhnutí k velkým vizuálním výjevům a spektakulárně pojatým námětům, kritika filmová naopak připomíná „literárnost“ jeho scénáristických textů, zejména vytříbený, neobyčejně senzitivní Körnerův „filmový jazyk“, projevující se mj. v lyrických líčeních a v subtilním smyslu pro postižení společenské atmosféry i momentálního, okamžitého ovzduší stejně jako citu pro rozpoložení postavy. Taková „spektakulárnost“, záliba v svérázných „živých obrazech“, v působivých scenériích je patrná zejména v pozdějších autorových historických prózách (zvláště z let osmdesátých), zatímco spisovatelovy prozaické příběhy ze současnosti, tj. vesměs z nepokojného roku 1945 (nebo z tohoto přelomového roku vycházejících), se naopak zakládají na minuciózní povahokresbě, na zdůrazňování symbolického kontextu vyprávění, jakož i konkrétních detailů či již zmíněných dobových reálií. K „současným“ látkám v Körnerově literárním díle patří především jeho první knížka, novela Střepiny v trávě, analyzující zákruty deformované lidské psychiky, dětské i dospělé, a to především v poválečných letech. Již před touto novelou však spisovatel dokončil výrazně existenciálně koncipovaný román Slepé rameno, v němž se pokusil o generační výpověď, směřující k vykreslení existencialistických problémů spíše předcházejícího pokolení: znovu v kontextu válečného času. Velikého ocenění se dostalo umělcově novele Adelheid, navazující na Durychovu Boží duhu, v níž emblematicky znázornil „krajinu po bitvě“ v lidských duších, v daném případě „vítězného“ Čecha a „poražené“ Němky. K roku 1945 se pak autor vrátil ještě v Zániku samoty Berhof a v Zrození horského pramene, v knihách v obou případech kladoucích důraz na zpodobení zraněné dětské psychiky a na možnosti, jak se s psychickým traumaty vyrovnat. Paradoxně se Körner k tematice druhé světové války a k následujícím letům vrací až na začátku třetího tisíciletí, v textu, kterému dal prozatím podobu filmového (a televizního) scénáře a který sám pokládá za své nejautobiografičtější dílo, byť nejde o jeho vlastní příběh, nýbrž (ve stylizovaném podání) víc o to, co zřejmě viděl a zažil v raném dětství, co se před jeho očima odehrálo v severomoravském pohraničí po konci protektorátu – a poté během dalších patnácti let. Z tohoto pohledu se tu spisovatel jako scenárista znovu vrací k problematice svých raných Střepin v trávě. Výrazně existencialistický charakter má první, značně proslulá autorova historická próza Písečná kosa, k níž tematicky přimyká filmová novela Údolí včel. Již zde Vladimír Körner demonstroval své tíhnutí k nadčasovému uchopení mravních dilemat a obecně k pojetí smyslu života, zároveň ovšem, prolamuje určité tradiční zlozvyky naší historické produkce, důsledně začleňuje osudy českých zemí do evropského kontextu, třebaže tak činí povýtce v existenciální rovině, nikoli z pohledu detailních politických dějin. V následujících, s určitým časovým odstupem dokončených autorových historických látkách sílí jednak pojetí historie jako uvedených „živých obrazů“ (například v románu Lékař umírajícího času nebo v novelách Post bellumAnděl milosrdenství 1866 či ), jednak důraz na analytickou povahokresbu hrdinů zlomených a ztracených, při níž Körner inovuje i některé starší postupy dekadentní či naturalistické prózy (mj. v Životu za podpis nebo v knížce Oklamaný – Der Betrogene). Pokud se zprvu Vladimír Körner zaměřil na období středověké (mj. v Písečné kose), později – s výjimkou knihy Smrt svatého Vojtěcha, líčící české země v 10. století jako kolébku barbarství a lůno nepravostí – ho přitahovalo jednak Rakousko-Uhersko v mezidobí od války s Pruskem do první světové války, poté se však historickou epochou, do níž své příběhy a děje situuje nejčastěji, byť pokaždé v existencialistických souřadnicích, stává jiná světová válka: třicetiletá válka 17. století, jakož i krátce předcházející údobí – to znamená v Čechách období rudolfinské. Do těchto desetiletí autor lokalizuje jak zmíněného Lékaře umírajícího času, příběh o Janu Jeseniovi, ale i další výrazné prózy jako Psí kůže anebo nejnověji román Kámen nářku. V tomto svém vyprávění však ustupuje existencialistická problematika zčásti do pozadí a do popředí se dostává problematika esoterická, zdůrazňující osudovou povahu lidských konfliktů a tragédií. Celá řada autorových prací byla zfilmována (resp. i dramatizována), mj. Střepiny v trávě, Adelheid, Zánik samoty Berhof, Zrození horského pramene či Anděl milosrdenství. Od roku 2002 vydává pražské nakladatelství Dauphin Körnerovy Spisy.