Jeseníky - oficiální stránky informačního centra Jesenicka

Říká se, že za bezmračných dnů, kdy slunce ozařuje hladinu rejvízského Mechového jezírka, je vidět v jeho hlubinách zdi a cimbuří bájného města. To bylo tak...

Za pradávna stálo v těchto místech veliké město Hunohrad. Bylo překrásné, výstavnými budovami a zdobeným rynkem, a v jeho středu se vypínal pyšný hrad. Také obyvatelé Hunohradu byli pyšní - to proto, že byli velmi bohatí. Nedaleko města totiž pramenila říčka, která vyplavovala z nitra hor zlato. Stačilo, aby lidé přiklekli na břeh, přiložili na hladinu skleněnou tabulku a přes sklo viděli zelenavou vodou až na dno, kde se třpytily zlaté šupinky. Někdy vynesl pramen z podzemí celé valouny zlata a hunohradští měšťané je sbírali, a také písek ze dna říčky prosívali a takto rýžovali drahocenný kov. Ve městě kvetlo zlatnictví, zlatničtí mistři ve svých dílnách vzácný kov zušlechťovali a zpracovávali a jejich výrobky, prstýnky, náramky, náhrdelníky, náušnice, byly proslulé široko daleko. Což se divit, že město Hunohrad bohatlo!

Každé hory mají svého vládce a strážce, a v Jeseníkách jím byl od pradávna Praděd. Jeho sídlo bylo až pod oblaky, na temeni nejvyšší z jesenických hor, a jeho podobu spatříte ještě dnes v každém starém stromě obrostlém mechy a lišejníky, které z něj často ve větru vlají jako dlouhé vousy. I v zimě najdete v zachumelených a zavátých stromech prapodivné postavy a v každé jako by byla představa vládce hor.

Na útesu proti Pradědu, zvaném Vysoká hole, tyčí se Petrovy kameny. Je to zvláštní skála tabulovitého tvaru, a snad právě proto, že tak nápadně ční na holém hřebeni a je už zdálky viditelná, koluje o ní nejedna pověst. Tu nejvěrohodnější vám chci vyprávět.

Tehdejší způsob léta byl poněkud nešťastný. Alespoň pro tu část lidí, kteří žili pod horami směrem k polské nížině. Tam celé týdny nezapršelo, trávy bylo málo, obilí na polích nevyrostlo a seschlo, lidé chodili v procesích na posvátná místa modlit se za déšť. Zásoby se tenčily a představa budoucího života byla zlá.