Károly Khuen-Héderváry (1849–1918)

Károly Khuen-Héderváry (1849–1918)

Padne-li řeč na význačné osobnosti narozené v Jeseníku či s tímto městem nějakým způsobem spojené, vybaví si drtivá většina V. Priessnitze. Jako by si vodní doktor pomyslný pantheon místních slavných rodáků přivlastnil sám pro sebe. A přitom zde světlo světa spatřila celá řada výjimečných lidí, jež by rozhodně neměli zůstat zapomenuti. Mezi ty jednoznačně nejvýznamnější patří muž, kterého sice česká veřejnost prakticky nezná, avšak pokud bychom jeho jméno vyslovili před vzdělanějším Maďarem či Chorvatem, pravděpodobně by oba ihned zareagovali (byť, pravda, zřejmě odlišným způsobem).

Hrabě Károly Khuen-Héderváry (1849–1918) se řadí mezi ústřední postavy uherské politiky konce 19. a počátku 20. století. Když jej císař roku 1883 jmenoval chorvatským bánem, tj. de facto nejmocnějším mužem této jihozápadní části Uherska, málokdo tušil, že ve funkci vydrží plných dvacet let. Přestože se zásadním způsobem podílel na ekonomické i kulturní modernizaci země, pro Chorvaty dodnes (do značné míry neoprávněně) představuje symbol tvrdé maďarizace. Jistá rozpolcenost panuje i v hodnocení Khuena coby ministerského předsedy Uherska. Diskuse na politická témata však ponechme stranou a vraťme se do Jeseníku.

O místě bánova narození se dlouho vedly spory, a ještě dnes se lze v řadě publikací setkat s mylnou informací, že přišel na svět v chorvatském Nuštaru. Zápis v jesenické matrice však mluví jasně – baronka Angelika Izdenczy povila svému choti, hraběti Antalu Khuenovi, dne 23. května 1849 syna Carla, tj. v rodné řeči urozeného páru Károlye. Ke šťastné události však nedošlo na Gräfenberku, jak je rovněž nesprávně uváděno, ale pod krovy hostince U Císaře rakouského, tedy v dnešním hotelu Aldaron. Dosud ale zůstává záhadou, co Khuenovy přimělo opustit úrodné uherské roviny a přesunout se do nehostinných sudetských hor. Hrabě Antal je sice od dubna 1846 uváděn jako Priessnitzův pacient (manželka za ním přijela v prosinci 1847), nicméně není vyloučena možnost, že setrvávání maďarských aristokratů zde nesouvisí se zdravotními potížemi, ale s osobou barona Miklóse Wesselényiho, jenž byl pro své radikální postoje internován Vídní na Gräfenberk, kam za ním zavítala řada velkých person tehdejší uherské smetánky. Každopádně roku 1852 Khuenovi město i s tříletým budoucím bánem opustili a odebrali se zpět do Uher.

Matěj Matela, Vlastivědné muzeum Jesenicka